Vánoce

9. prosince 2013 v 19:23 | Ivišek |  Ostatní
Opět povídka do soutěže, kterou najdete tady. Jelikož ta minulá dopadla nad moje očekávání, řekla jsem si, že zkusím opět něco napsat. Nečekám, že se nějak umístím, spíš jsem jí psala pro svoje potěšení a potěšení těch co si ji přečtou.
Vypráví se v ní o jednom tvorovy, který ztratil důvod slavit Vánoce. Zda si k nim opět najde cestu, se dovíte v povídce.


Pro někoho jsou to nejkrásnější svátky v roce. Pro někoho zas svátky klidu a pohody nebo také možnost spatřit opět své příbuzné, bydlící někde daleko, ale pro mě jsou to svátky samoty. Už dlouhou dobu je trávím o samotě. O všechny, na kterých mi záleželo, jsem přišla před několika lety. Jako každý rok beru na sebe podobu šavlozubého tygra a utíkám daleko od těchto dnů. Hlavně tu nebýt s těmi veselími, slavícími lidmi.
Z nedalekého kopečku koukám, jak se lidé připravují na Štědrý večer. Packy se mi boří do bílé, studené peřiny, kterou dokáže vytvořit jen sníh. Vločky poletují kolem mého těla, hrající si s větrem na honěnou. Jak veselé. Ne však pro mě.
Všechno tu odtud vypadá černobíle. Bílý sníh a černé stromy, jen já tu svítím. Má narezavělá barva tu je jak maják na moři. Můj krátký kožíšek mě příliš nezahřeje, to udělá jen pohyb. Začíná mi být zima. Udělám jeden nejistý krok, druhý, třetí… Pohltí mě pocit štěstí z pohybu. Rozeběhnu se a začnu si hrát ve sněhu jako malé dítě. Vlastně ne! Jako kotě! Běhám, válím sudy, skáču jak liška lovící kořist.
Cítím, že vysoká zvěř mě pozoruje. Vědí, že jsem šelma, ale zároveň, že jsem jiná. Tiše vyčkává a jako každý poslední rok zvažuje, jestli mi může důvěřovat. Slyším známé zvuky. Zpozorním. Postavím se na všechny čtyři a běžím se schovat do lesa. Tam na ně narazím. Lidé jdoucí domů se smrkovími větvičkami a zpívající si koledy. Zas ta Vánoční nálada. Přikrčím se. Schovám se ve sněhu. Vyčkávám, až se dost vzdálí. Jakmile se tak stane, běžím daleko odtud. Mé tělo sice není stavěné na dlouhé sprinty, ale pár let tréninku mi pomohlo uběhnout velkou vzdálenost s malým výdajem energie. Jasně letecky by to bylo rychlejší, ale vránu, aby tu tygr pohledal. Navíc v tomhle těle jsem se cítila lépe než v kterémkoliv jiném a bylo vždy dostupné.
Mířím na místo, kde jsem se vždy cítila dobře. Ke skalám. Najednou mě donutí něco zastavit. Cítím známí, ale přitom zvláštní pach. Tu to spatřím. Člověka, jenž je celý promrzlý a raněný. Opatrně krůček po krůčku, abych ho nevyděsila, se k němu vydávám. Téměř o mně neví. Stanu předním. Teplá pára z mé tlamy mu vletí do obličeje. Zvedne hlavu, škubne s sebou, chtějíc utéct a v zápětí nato omdlel. Kdo by taky nechtěl utíkat, kdyby se předním objevila metr velká kočka se šavlovitými tesáky.
Stačil mi krátký pohled do jeho tváře, abych ho poznala. Člověk na, kterého jsem nedokázala zapomenout a říct co k němu cítím. Píchlo mě u srdce. Ach jak to bolelo vidět ho takhle, hned bych se rozplakala, nebýt zrovna tygr. Chudák, ošklivě si zvrknul kotník, měl ho úplně oteklý. Proto tu zůstal a téměř umrzl.
Vzala jsem jeho bundu do tlamy a odtáhla ho do nedaleké jeskyně. Tam jsem mu vyhrnula nohavici, položila mu tlapy na ránu. Svou energii jsem soustředila jen na ní. Zhojila se. Lehla jsem si vedle něj. Zahřívala jsem ho, ale nejen to, dávala jsem mu veškerou svojí sílu. Dalo mi to trochu zabrat, sama jsem v klidu sotva zahřála sebe, protože šavlozubí tygři žili v teplejších krajích. Jeho přítomnost mi však dodávala nečekanou sílu. Jakmile se zahřál, vzala jsem na sebe původní podobu. Šla jsem se obléknout, rozdělala oheň a přikryla ho bundou.
Znovu v tygří podobě jsem ho zahřívala. Trvalo chvíli, než se probral. Reagoval stejně jako předtím. Zavrněla jsem. Opatrně jsem o něj otřela svojí velkou hlavu. Pomohlo to. Pochopil, že mu nechci ublížit. Podíval se na nohu. S překvapením mi vzhlédl do očí. Vězela v nich otázka. To ty? Kývla jsem. Chvíli si mě nevěřícně prohlížel. Opatrně zvedl ruku. Já sklonila hlavu a on mě podrbal za uchem.
"Děkuji," pošeptal mi do něj.
Nemáš za co. Vysílala jsem k němu. Nějakým zvláštním způsobem mi musel rozumět, jelikož s sebou překvapeně škubl.
Přestal se mě bát a chvíli tu semnou pobyl. Mluvili jsme spolu. On říkal slova na hlas, já mu vysílala jednoduché odpovědi. Po celou dobu jsem ho hřála. Dával mi naději a důvod proč si zas vážit Vánoc.
Nastal čas odejít. Lidé šli akorát na půlnoční mši, když jsem ho odváděla domů. Daleko od lidských obydlí, na zasněženém kopečku jsem se sním rozloučila. Dál jsem se v této podobě neodvážila a jeho jsem nechtěla děsit, kdybych na sebe z ničeho nic vzala jinou. Dívala jsem se za ním, jak odchází. Začalo mi být smutno, věděla jsem však, že to není naposledy, co ho uvidím. Pořád ještě sněžilo, když jsem se rozeběhla domů.
Tento Vánoční den jsem dala ten nejkrásnější dárek. Zachránila jsem toho, na kom mi velice záleželo. A opravdu to nebylo naposledy, co jsme se viděli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.