Co (ne)dává smysl

21. února 2014 v 12:15 | Ivišek |  Ostatní
Už nějakou dobu si rozmýšlím, zda mám zkusit něco na téma týdně ať je to pouhý obrázek, nějaká povídka, básnička, obyčejná úvaha či prostě něco jiného čím mě dané téma inspiruje. Asi před dvěma týdny díky jednomu tématu vzniknul obrázek. Dokončila jsem ho však později.
" Co (ne)dává smysl" mě natolik inspirovalo, že jsem se rozhodla něco neobyčejného k tomu tématu napsat. Když jsem začínala, bylo to docela těžké, tak jsem si řekla, že to nemusí být extra dlouhé hlavně, ať to něco řekne. Po tom co jsem se dostala k podstatné části, jsem moje psaní nemohla zastavit, čímž se mi to pěkně prodloužilo.
Snad se vám můj výsledek bude líbit. Hezké čtení.


Slyším hlasy ptáků, třepot jejich křídel, šum listí, větru nad hlavou a spoustu jiných zvuků. Zvuků lesa. Sedím tu sama na uschlém padlém stromu. Kolem mě porost a drobný hmyz činící se pod mýma nohama. Čekám na přítele. Na dlouhověkého přítele. Ani nevím kdy, a jak jsme se setkali. Vím jistě, že to bylo dávno. Vlastně, zamyslím-li se nad tím, bylo to ještě dál, než jsem se domývala. Jeden pro druhého jsme byli důležitý. On se mi snažil vždycky poradit a já mu pomáhala s jeho břemenem.
Zapřu se rukama o kmen, pohlédnu vzhůru. Mezi koruny stromů spatřím ptáčka na obloze. Dlouho ji sleduji a krátím si dlouhou chvíli. Podívám se na hodinky. Kde je? Už tu měl dávno být. To u něj nebývá zvykem. Rozhlédnu se po okolí, v domnění, že ho spatřím. Nic nevidím ani před sebou, za sebou, vlevo... Na kratičký okamžik spatřím siluetu. Ne však toho na koho čekám. Jinou, přesto pro mě důležitou. Převelice. Nebylo to však poprvé, co se mi tohle stalo. Vidět někoho, kdo tu ani nemůže být, jak bolestné to je, když víte, že je od vás daleko, nejen plošně, ale i časově.
Zem upoutá mojí pozornost. Hledím do ní. To nedává smysl. Nic co se mi poslední dobou děje, co dělám, nedává smysl. Myšlenkami se ponořím do svých úvah.

***

Zamýšlím se nad tím, co mě nenechá klidnou, nenechá mě spát. Nad otázkami, jež odvádějí moje myšlenky jiným směrem a nedávají prostor ostatním. Proč nedává smysl to co se kolem mě děje? Nebo snad jo?
Nutno posoudit to, že když něco řeším. Něco, co je pro mě velice důležité nebo co mě postupně víc a víc trápí, dalo by se říct až ničí. Začínají se kolem mě, pomalu jak kobylky objevovat zprávy podobného významu, ať horší či lepší. Objevují se neustále znova a znova. Například chci-li si něco pořídit. Něco co si už od malička přeju a naskytne se mi možnost splnit si svůj dávný sen. Začnu to potkávat snad na každém rohu. Jo je dost možné, že jsem si toho předtím méně všímala nebo taky vůbec. Já mám, ale přesto dojem, že to přišlo všechno až teď, a že se mi tím moje okolí snaží něco naznačit. Jaký by byl jiný důvod třeba toho, že koupím-li si tu věc, její frekvence objevování v okolí začne upadat, až pomalu zmizí a to, i když se snažím si toho všímat. Moje okolí se mi určitě snaží říct, ať pokračuji dál, ale také ať jsem opatrná ve všem, co dělám.
Je také zvláštní, že se vždycky nějakým záhadným způsobem připletu tam, kde se dozvím něco podstatného. Velice důležitého. Ale jak je to možné, když se o to ani nesnažím? Ani malinko. Někdy je až nepříjemné vědět něco co se mají ostatní právě dozvědět. Vezmu-li to takhle, dozím se něco co máme vědět až za čtrnáct dní. Lidé kolem mě úplnou náhodou, bez mého přičinění zjistí, že já to vím a začnou to ze mě tahat. Jsou milí, něco mi nabízejí a já přesto musím mlčet, abych nezradila člověka, jenž tu informaci podal jinému s vědomím mé přítomnosti. Jak je to možné? Co pak je nějaký důvod, abych to já věděla dřív než oni? Když se nad tím zamyslím, mohlo by na to být pohlíženo jako zkouška. Zkouška jestli já, když něco uslyším, to pošlu dál či ne.
Další věc. Proč musím hledat odvahu tam, kde není vůbec třeba? Neřekla bych na něco velkého vlastní život ohrožujícího, z čeho by mohli vzniknout pomluvy a podobné věci. Ale na obyčejnou a přesto důležitou informaci, poskytnutou k tomu všemu člověku, jemuž opravdu důvěřujete, či obyčejné zeptání? To je opravdu nesmyslné. Přesto uvážím-li, že je sice pravda, že i malým dětem také dělá problém zeptat se na něco cizího člověka, jenže oni jsou malí a nezkušený. Tak proč já, jakožto i jiní dospělí lidé, musím nasbírat veškerou odvahu na pouhé nevinné zeptání? Není to snad tím, že odpověď, jež nastane, je pro mě důležitá? Domnívám se, že ano, když se na tím zamyslím, vždycky musím sesbírat velkou dávku odvahy pokud jdu řešit něco důležitého, ale to není všechno stejnou dávku musím sesbírat i pokud se jdu někoho na něco zeptat. Nejde o někoho obyčejného, tam takový problém nevidím. Aspoň ne v takové míře. A co teprve sejde-li se informace i člověk v jednom. Říká se, že člověk má vždycky počítat s horší variantou, to lepší o to víc potěší. Nač tedy odvahu, když už předem počítám s tím špatným? Myslím, že je mi to jasné. I když už počítám s tím špatný, bojím se, že to může být i horší a bude to víc bolet, než čekám a to i když předchozí zkušenosti jsou dobré ba i skvělé.
Je opravdu divné. Jedno přísloví říká: "Všude dobře, doma lépe". Proč mi je mi někde jinde lépe než doma? Jsem-li mimo domov, na kilometry daleko, cítím se tam mnohem lépe, plná energie, veselá, tvůrčí a s chutí do všeho se pustit a dělat. Naopak jsem li však doma, je to tam ponuré, energii beroucí, bez chuti tvořit, smích upadá a uvnitř sebe cítím hluboké prázdno, jako bych někde část sebe nechala. Neříkám, že je to tak pořád. Někdy je doma opravdu lépe než jinde, ale ve většině případů tomu tak není. Jiní lidé jsou doma šťastní veselejší a těší se tam pokaždé, jsou-li třeba v práci či někde na výletě. Tak proč se domů netěším jako ostatní? Nic hrozného se tam neděje, jsou tam moji blízcí, kterým se můžu svěřit s čímkoliv, mohu jim povyprávět své zážitky a mám tam mnohem víc možností než jinde. A co to prázdno, jenž doma pociťuji? Posoudím-li to tak, že pokud jsem někde jinde, mám kolem sebe přátele a jiné známé. S nimi podnikám dlouhé veselé vycházky, hovoříme o zajímavých či důležitých věcech, či si hrajeme nějakou společenskou hru. Naopak doma, kde člověk tráví větší část svého volného času, má tam mnoho volnosti a čas víc přemýšlet. Jo může hovořit s rodinou, jenže to není takové, jako když trávíte čas s přáteli, se kterými po celou dobu jejich přítomnosti něco děláte.
Poslední dobou, kdykoliv někam jdu, na kratičký okamžik vidím postavu a ne ledajakou. Poté si hned uvědomím, že to není a ani nemůže být ona, jelikož je buď úplně na jiném místě či tam, kde zrovna jsem, vůbec nechodí. Tak proč vidím postavu na místech, kde nemůže být? Jaký tohle dává smysl? Co pak jsem se zbláznila? Ne to určitě ne. Tím jsem si jistá. Musí to mít jiný důvod. Ale jaký? Hmm předpokládám, že to musí být tím, co je to za postavu. Co je to za člověka. Jelikož se mi to děje jen sním. Zaměřím-li se na to co vždycky pociťuju předtím, na pocit samoty, prázdnoty, smutku a na to co pociťuji, když ho na okamžik patřím, což je radost, naplnění a štěstí. Bude to určitě tím, že chci, aby mi byla daná osoba na blízku a že mi chybí. Tím, že ji spatřím alespoň na okamžik, je mi na chvíli blíž než ve skutečnosti.
A je toho mnohem víc co mi nedává vůbec žádný smysl. Proč se kolem mě dějí divné věci? Věci, které si nedokážu vysvětlit, a přesto se mi hromadí jako prach na staré knize. Mám takoví dojem, že všechno na co jsem se snažila během pár okamžiků přijít je nějakým způsobem propojený a nebude to jen tohle. Všechno se děje z nějakého důvodu.

***

Z úvah mě vytrhnou slova za mými zády: "Co pak se to stalo, že tu tak smutně sedíš?"
Leknutím s sebou trhnu a otočím se: "Ahooj," přes tvář mi přelétne usměv: "jdeš pozdě," pokárám ho. Nato jak je obrovský, dokázal se téměř neslyšně pohybovat.
"Vím, ale snad mě omluví naléhavá záležitost, kterou jsem měl." přes medové oči mu přelétne chvilkový strach. "Snad chápeš co tím myslím."
Úsměv je tatam. Příliš jsme to odkládali: "Jistě, že to chápu… a … jak to vypadá?"
Jeho klidná povaha byla obdivuhodná: "Ale prosím tě neměj strach, už je to dobré. Na chvíli to zas mám pod kontrolou," lehl si vedle padlého kmenu, přesto měl hlavu výš než já. Prach co zvedl ze země, kolem nás vířil: "Tak povíš mi, nad čím jsi doumala?"
"Ále nad ničím zvláštní. Jen nad tím, že věci co se kolem mě dějí, nedávají smysl."
"A k čemu jsi dospěla?"
"No, že i věci, které nedávají smysl, ho na konec dávají. Všechno má svůj důvod."
Kývnul s úsměvem na tváři: "Správná úvaha. Tak jdeme na to?"
Skočím dolů: "Jdeme na to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kay Kay | Web | 22. února 2014 v 13:38 | Reagovat

Bože, to písmo se nedá totálně číst a bolí z toho oči. Zelená a červená, to je fakt něco šílenýho. Odradilo mě to od čtení článku, i když téma zní zajímavě.

2 Ivišek Ivišek | Web | 22. února 2014 v 16:21 | Reagovat

[1]: Je zvláštní, že jsi první kdo tohle píše. Mám to takhle už nějakou dobu a doposud mi nikdo nic takového nenapsal ani neřekl do očí a to vím, že to někteří lidé četli.
Nikoho nenutím, aby si četl moje články. Je to každého volba. Navíc pokud někomu,  něco v jeho přečtení překáží a ten článek ho natolik zajímá, že si ho chce přečíst, je tu možnost si text označit či si ho někam jen na to přečtení přetáhnout. Sama to občas dělám, pokud mě něco zaujme a chci si to opravdu přečíst. Na tu chvíli to bohatě stačí.

3 Magdaléna Magdaléna | Web | 24. února 2014 v 19:11 | Reagovat

Máš dar, který má málo lidí. Psát tak, že ze zdánlivě nezáživného textu postupně tvoříš něco jako magnet... Člověk nedokáže přestat číst.
Občas se mi také zdá, že mi lidé říkají věci, které nemusím a ani nechci vědět. Jako by cítili, že to v sobě udržím, že mi to k něčemu je, že jim to pomůže... nevím. Také doma se občas cítím stísněně. Přátelé daleko, občas nuda... Ale stejně se tam těšívám. Možná k tomu člověk dospěje věkem... Kdo ví. Jsem tak malá :)
.

[2]: Myslím, že nechuť číst byla způsobena délkou textu. Na druhou stranu souhlasím, že červená na zelené opravdu hodně zatěžuje oči (kort někomu, kdo má problémy se zaostřováním, jako já...)

4 Ivišek Ivišek | Web | 25. února 2014 v 19:52 | Reagovat

[3]: To mě dost překvapilo, potěšilo, no nevím co na to víc říct. Aniž bych to v nejmenším tušila povedlo se mi něco, co jsem ani ve snu nečekala. Moc krát díky za komentář. :-) Tohle vážně potěšilo.
To si narazila ještě na něco. Často se mi stává, že se mi s něčím svěřím ať je to tajemství či nějaké trápení (a to mě třeba ještě vůbec neznají). Jsem jejich vrba, která je vyslechne a pokud může, snaží se pomoct. Musím nějak takhle na ně působit, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Je to dost možný, jak už jsem řekla je na každém, co si přečte. Když už jste mi to tedy řekli dvě, trochu jsem to písmo změnila. Snad už je toto lepší.

5 Magdaléna Magdaléna | Web | 3. března 2014 v 20:41 | Reagovat

[4]: :) Děkuju, čte se to o poznání lépe :)

6 Ivišek Ivišek | Web | 7. března 2014 v 20:29 | Reagovat

[5]: To jsem ráda. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.