Téma, o kterém nikdo nemluví

8. března 2014 v 10:51 | Ivišek |  Ostatní
Můj další příspěvek psaný na téma týdne. Tentokrát jsem neměla vůbec žádný problém. Vymyslet co napíšu, napadlo mě to totiž hned v pondělí, problém byl jen si najít čas to napsat. Styl je dost podobný mému prvnímu příspěvku na téma týdne, dalo by se říct, že je to i jeho malé pokračování. Přeji hezké počtení.



Sama, samotinká sedím na kraji skály. Nikdo tu není, jen zpěv ptáků a šum listí je tu slyšet. Veselé a přesto smutné to je. Stromy přede mnou se ohýbají ve větru. Tam a zase zpět. Pozoruji utrhlé listí, jak honí se ve vzduchu. Pousměji se. Malinko, protože víc nemohu. Sama jsem a sama zřejmě budu. Nemám to však ráda. Jak smutné to je. Stýská se mi. Teď se mi to však hodilo. Ráda navštěvuji toto místo, přemýšlím, představuji si a hlavně uvažuji.
Stejně jako jindy se ponořím do svých úvah. Dneska jsem sem přišla s otázkou. Proč lidé nemluví o některých tématech?

*

Je noho témat, o kterých nechtějí lidé mluvit. Jedná se o témata, o kterých nemluví určité skupiny. Příkladem nám může být určitá bolestná událost, ztráta někoho blízkého nebo špatná zkušenost. Jsou i ta, o níž nemluví pomalu celá populace jak na veřejnosti, tak mezi svými. Tady mě napadá jediné. Smrt. Proč je pro některé lidi nějaké téma tabu? Proč nechtějí o tom mluvit?
Vezmu-li si tu smrt. Což je téma, o kterém se lidé opravdu moc nebaví. Už pouhé slovo zní hrozivě a většině z nás se při jeho přečtení či vyslovení vybaví postava s černou kápí a s kosou v ruce. Zmínílite-li se o ní před někým začne kroutit očima, popřípadě zvedat ruce v nesouhlasu, a dál se už o tom nechce bavit. Najdou se i tací, kterým toto téma připadá tajemné, troufám si říct až krásné, ale to jen pouhé slovo. To co představuje, už tak krásné není. Proč tomu tak je? Proč zrovna o tomhle tématu nechtějí tolik mluvit? Přitom je to součástí každého života na zemi, ať je to živočich či pouhá buňka. Všichni umírají a všichni jednou umřeme. Domnívám se, že největší podíl na tom bude mít to neznámo po ní, odkud nejsou zprávy. Blízcí lidé nebo domácí mazlíčci odejdou a už o nich neslyšíme. Ani slovo. Zůstává jen vzpomínka a to bolestná.
Toto slovo nemusí však znamenat něčí odchod. Může se tak pojmenovat i ztráta něčeho nenávratného. Smrt, nádherného okamžiků, jenž byl a nikdy už nenastane. Bude i toto tím proč o tom lidé nemluví? Bolest ze ztráty? Myslím, že ano. Vždy, když něco bolí, nechtějí o tom mluvit. Je to nesmírná prázdnota, jež zůstala po tom, co už není. Stesk, lítost z nenávratného, vracející se vždy se slovem či vzpomínkou.
Najdou se i tací, kteří v ní nacházejí jedinou možnost, jediné východiska, útěk od špatného. Na jednu stranu je neodsuzuji, chtěli utéct od svého trápený a nevěděli jak už dál. Nevědí jak si pomoct. Na druhou stranu pomysleli tito lidé na ty, co tu zanechali? Na to jak se jeho pozůstalí budou trápit jeho odchodem. Mám takový dojem, že ne úplně, kdyby se totiž nad tím zamysleli, určitě by to neudělali. Věděli by, co to bude opravdu znamenat pro jeho blízké. Jak se budou trápit a jak jim přitíží.
Mám dojem, že by se měli lidé o tomto tématu víc bavit. Otevřeně, nebát se toho co přijde po smrti, toho neznámého a přijmout všechno jak je. Je a vždy bude to součástí každého z nás. Jsme tu sice jen chvíli oproti naší planetě. Nesmíme se bát a pomoc těm co to potřebuji. Třeba zrovna někdo vedle nás potřebuje naší pomoc. On to zřejmě neřekne, ale mi se s ním, můžeme o tom bavit. A končí-li nějaká krásná, báječná chvíle bolestně, musíme se přes to přenést. Všechno zlé je k něčemu dobré.

*

Opouštím tuto úvahu. Pohlédnu dolů. Spatřím veverku, zrzavý, uhlazený, lesklý kožíšek má. Veselou a hledajíc si potravu. Na tváři mi přelétne chvilkový usměv. Za chvíli mi zmizí dohledu. Ukrytá někde v korunách stromů. Nikým nespatřena a nikým neviděna.
Opět jsem tu sama. Smutná. Mrzící mě jedna věc. To co skončilo a už nebude pokračovat. Je mi to líto.
Dokud … dokud neuslyším známí a svým způsobem blízký hlas: "Co pak se ti stalo děvče?" řekne starostlivě.
"Jej!" vykřiknu a nadskočím. Pohlédnu za sebe a spatřím dlouhověkého přítele: "Co tady děláš?" do očí se mi hrnou slzy.
"Jen jsem tě viděl, jak tu smutně sedíš a tak jsem tu. Pověz, co pak se ti stalo? Co tě trápí?" usadil se vedle mě.
Úplně jsem zapomněla, že vidí všechno. Zlaté paprsky proudící z jeho těla, světlo jeho duše mě hladili na kůži. Nemohla jsem o tom mluvit, tak to bolelo. Přitulila jsem se k němu a rozplakala se.
"To on že?"
Krátký pohled do jeho obrovských, klidných, utěšujícých medových očí. Nemusela jsem nic říkat, aby pochopil.
Chtěl mě utěšit, svou hlavu opřel o mou: "Ššš, to bude dobrý." zašeptal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 8. března 2014 v 13:10 | Reagovat

Má to náboj, dobré myšlenky, napětí, prostě dobrá úvaha. Jen ty hrubé chyby, obzvlášť v poslední části mi opravdu vadí. Kazí to i sebelepší nápady a chtělo by to opravit. Za trochu kritiky se omlouvám, ale nemůžu jinak.

2 Ivišek Ivišek | Web | 8. března 2014 v 19:58 | Reagovat

[1]: Kritika mi vůbec nevadí, někdy to sice bolí (není to tenhle případ), ale je potřebná, proto, aby se člověk lepšil.
Děkuji, vážím si toho co jsi napsala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.