Čas říct sbohem

1. listopadu 2015 v 18:57 | Ivišek |  S draky
Je to už nějaká doba, co jsem zveřejnila nějakou povídku nebo něco k tématu týdne. Mé tvoření se na nějakou dobu utlumilo, nebyl čas, nálada a na témata, co byla během týdnů, jsem neměla co napsat. Toto téma mě zaujalo a v hlavě se mi zrodil kratší příběh.
Čas říct sbohem můžu vyslovit z mnoha důvodů. Jeden a zřejmě nejčastější je, když se loučím s blízkou osobou či jiným tvorem, jenž navěky odchází z tohoto světa. Druhý je, když se loučíte s osobou, jež vám je moc blízká a vy víte, že určité okolnosti vám nedovolují ji nadále vídat. Třetí a podobnou možností je, když se loučíte s osobou, kterou nesnášíte a nikdy ji už nechcete vidět. Čtvrtá možnost je, když se loučíte s místem, které rádi navštěvujete a které už nikdy nebude jako dřív. Se všemi těmito možnosti jsem se v určitých chvílích setkala a našlo by se jich jistě více.
Jednu z nich jsem použila ve své povídce. Jakou? To se dočtete níže.


Podzimní sluce svítilo vysoko na obloze. Azurově modrá obloha bez mráčků byla jak vymetená. Poklidný větřík unášel vůni rozkládajících se listů. Vůni podzimu. Listí šumělo na stromech, sem tam se sneslo na zem. Nádherným, barevným lesem se rozléhalo pleskání ptačích křídel a jejich hlasů. Zvuků přírody. Řeka, jež poklidně protékala krajem, dělila les vedví.
U nedalekého brodu ležel drak, sledujíc kraj. Zlatěrudá šupinatá hlava s rubínovými lesknoucími očima hledící přes řeku. Rudé přední tlapy smočené ve vodě. Zadní hozené na levou stranu a ocas obtočený kolem zadní části těla. Téměř se nehýbal, a když se pohnul tak jen o malinký kousíček a pokaždé přivřel oči na delší dobu než je pouhé mrknutí. Čekal.
Z lesního houští vykoukla tygří hlava se šavlovitýma špičáky, rozhlížející se po okolí. Oči zazářili radostí a štěstím. Rozeběhl se k drakovi: "Věděla jsem, že tě tu najdu." Posledních pár kroků přihopsala a začala se přátelsky otírat drakovi o levou přední nohu. Vrněla: "Jsem ráda, že jsem tě našla. Slyšela jsem, co se stalo."
Drak nepatrně cukl nohou. " To mě nepřekvapuje. Tady se zprávy šíří rychle." snažil se o chvilkový úsměv.
" A jak to vypadá? Zvládáš to?" posadila se vedle něj.
Pomalu přikývl. Tvář se mu zkřivila. Zavřel oči. Polkl a zhluboka se nadechl. Vydechl: "Mohla bys mě pro dnešek nechat samotného? Promluvíme si později." Pousmál se.
Tygřice neochotně se starostmi odešla.
Počkal, až odejde. Nechtěl jí děsit a přidělávat starosti. Vždy na něj byla hodná, milá a snažila se mu jakkoliv pomoc. Tohle však bylo nad její síly. Nad síly kohokoliv.
Potřeboval se posadit, už nějakou dobu totiž cítil podlevým loktem vlhkost. Pomalu, nemotorně se posadil. Při každém i nepatrném pohybu se mu zkřivila tvář a občas mu z tlamy unikl syk. Srdce se mu i po téhle obyčejné věci divoce rozbušilo. Cítil to až v uších. Opřel se o pravé křídlo. Zvedl pravou tlapu a sáhl si opatrně podlevé podpaží. Cítil, teplo, vlhkost, bolest. Pohlédl na tlapu. Byla celá od krve. Povzdychl si. Od té doby, co ho zranil jeden člověk, rána nepřestala krvácet a už se do ní dostala i infekce. Už nějakou dobu se o něj pokoušeli mrákoty. Postupně slábl. Do zítřka určitě nepřežije. Položil zkrvavenou tlapu do řeky. Voda ihned začala stmívat krev, a její pramínky unášela dál po proudu. Nohy se mu začali klepat. Lehl si podél řeky. Soustředil se na svůj tep a svůj dech. S každým tlukotem srdce vytekl pramínek rudé krve z rány. Oči se mu mlžily.
Čas říct sbohem. Uslyšel.
Pootočil hlavu směrem, odkud slyšel hlas. Na druhém břehu řeky spatřil mezi slunečními paprsky tvora neurčitého tvaru.
Je čas říct sbohem. Pravil znova tvor. Vstoupil do vody.
Zlatorudý drak ztrácel vědomí. Přílišná ztráta krve a infekce si brala svou daň. Zavřel oči. Než naposledy vydechl, řekl: "Sbohem."
Tvor přivítal drakovu duši s otevřenou náručí. Společně odešli do neznámých míst.
V té samé chvíli ve křoví nedaleko řeky ukápla slza šavlozubé tygřici: "Sbohem příteli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luna-dark luna-dark | Web | 1. listopadu 2015 v 19:05 | Reagovat

to je dojemný :'( skvěle napsaný !

2 Ivišek Ivišek | Web | 3. listopadu 2015 v 17:45 | Reagovat

[1]: Děkuj.

3 Janet Janet | Web | 12. června 2016 v 15:51 | Reagovat

Páni, i slza mi ukápla. Moc smutné, ale jinak vážně krásně napsaný.

4 Ivišek Ivišek | Web | 18. června 2016 v 14:34 | Reagovat

[3]: Děkuji. Napadlo mě to hned jak jsem si tehdy přečetla téma týdne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.