Naše radost bikejoring

27. ledna 2017 v 21:02 | Ivišek |  Ostatní
Dnešní téma zní "Oblíbený sport". Už v dětských letech se mi líbilo psí spřežení, kdy psi perfektně spolupracují se svým pánem a prohánějí se kdesi na sněhu. Bohužel takový sport se dá podniknout jen na sněhu a ještě k tomu s alespoň dvěma většími spolehlivými psy. Jenže to nebyla jediná věc, která mě fascinovala. Byla to i jízda na kole se psem, ale s takovým, který by se nemotal pod kolo a rád běhal. Tenkrát, když jsem se začala o tomto sportu dovídat jsem neměla možnost si to zkusit, ale s pořízením Jennifer se vše změnilo. Už po první naší jízdě jsem věděla, že je na ni opravdové spolehnutí a že nás to bude bavit.



Venku se udělalo krásně. Slunce, částečné zahalené mraky vysvitlo na obloze. Jeho paprsky mě hřáli na tváři. Pronikaly oblečením až na kůži. Nabíjely mě dobrým pocitem, veselou náladou a s přáním, aby čas utekl tak rychle, jak jen je to možné. V tu chvíli jsem toužila po jediném. Být co nejrychleji doma. Doma, kde na mě čekal můj pes. Aktivní. Plný energie. Chtěla jsem s ní vyrazit ven. Na malou tréninkovou jízdu po vesnici.
Čas utekl a já mohla jít konečně z práce domů. V hlavě jsem měla jen dvě myšlenky. Jako první Jennifer, která na mě čekala. Představovala jsem si ji, jak leží ve své boudě nebo jak už netrpělivě pochoduje kolem vrat. Ta druhá myšlenka byla kolo. Kolo, na kterém jsem se jeden rok pěkně najezdila. Téměř každý den devět kilometrů a někdy i dvakrát. Dnes jsem však takovou jízdu už nepodnikala. Místo toho jsem začala sportovat jinak. Také na kole, ale mohla jsem do toho zapojit i Jenny.
Každý všední den, kdy se vracím domu, probíhá stejně. Po příjezdu otevřu vrata, Jenninka celá nadšená začne kolem mě tancovat, kroutit se, prohýbat v zádech, olizovat, vyskakovat a pokňukávat. Pokud neřídím, hlídám ji u vrat, hladím ji, ale pokud řídím, vezmu ji do auta jako spolujezdce a společně zajedeme do dvora. Celý uvítání začíná znova, dokud ji nepustím domů, kde si jde lehnout do svého pelíšku. Dneska však to bude jiné. Po dvouměsíční pauze jsem měla v plánu vytáhnout kolo a vyrazit si na rychlou projížďku.
Převlíkla jsem se do sportovního oblečení. V tuto chvíli se Jenny začala po mě s očekáváním dívat. Tušila, že se bude něco dít. Vzala jsem do ruky postrojek s vodítkem. Jennifer začala kolem mě nadšeně poskakovat. Oči upřené na její věci. Už věděla, že půjdeme ven, že se půjde proběhnout, že půjde pracovat. Bude se dít něco zajímavého. Půjdeme běhat… Četla jsem ji v tváři to i jiné její myšlenky. Trpělivě čekala, než jsem jí postroj navlékla. Popadla jsem zbytek věcí a šla pro kolo. Celá natěšená se mi motala kolem nohou.
Potom co dosáhla jednoho roku a několik měsíců jsem s ní začala jezdit. Pořídila jsem ji tažný postroj a nejprve jsme běhaly po lese. Učila jsem ji strany a jiné důležité povely. Věděla jsem, že se na ní můžu spolehnout a tak jsem ji po pár shlédnutí videi s bikejoringen zapřáhla před kolo. Hned po první jízdě mě to uchvátilo. Jenniferka pěkně pracovala a já měla skvělý pocit z jízdy. Být jako jeden.
Už když jsem vytahovala kolo, fence bylo jasné, co se bude dít. Vždy je pro ni překvapením co si vymyslím. Tažný postroj totiž používáme při různých příležitostech. Pro ni znamená práci. Práci, která ji nesmírně baví. Přivázala jsem ji k řidítkům, nasadila helmu, brýle, rukavice a byli jsme připraveni vyrazit.
Pomalu netrpělivá čekala, až ji dám ten povel. Ten, který ji propustí v před. Ten, který začne naši cestu. Ten, který jí dává určitou svobodu.
"BĚŽ!" přikazuji jí.
Jenny štěstím vyštěkne. Oči jí zazáří radostí. Nadšeně zabere a dá se do tahu.
"DŽÍ!" následuje hned udání směru.
A tím naše pár minutová tréninková jízda začíná. Jedna druhé musíme naprosto důvěřovat. Ona mě, že ji nepřejedu a neuštvu. Já zas, že se mi nepřiplete pod kolo, nebo že se nepustí za něčím mnohem zajímavějším. Avšak jsem to pořád já, kdo musí dávat pozor, jak na okolní dění, tak na psa. Stále musím předvídat, co se chystá udělat a pomocí povelů ji korigovat. O to víc, když některé neumí na sto procent. Je mladá a stále se učí.
Vybrala jsem nejklidnější cestu po vesnici. Pomocí povelů "dží" doprava a "hoo" do leva uvádím směr. Cestou míjíme několik lidí. Otáčejí se. Cítím v zádech nevěřícné pohledy. Udiv. Překvapení. A spoustu jiného. Ale mě je jedno, co si o mě a o mém psovy myslí. Mám tento sport ráda. Sport, který můžeme provozovat obě najednou. Bikejorinf nás obě dělá šťastné. Obě nás baví.
Naše tréninková jízda se blíží ke konci. Netrvá dlouho. Jen objedeme vesnici po bezpečných cestách, kde nejezdí tolik aut. Nejlépe minimálně. Navedu ji domu, kde ji ještě před varty pořádně pochválím. Chvály nikdy ji není dost a dostává jí i při jízdě, ale po ní musí být pochvala největší. Zejména pokud dobře poslouchala povely. Sundám jí postrojek a nechám jí, ať si dělá na dvoře, či doma na co má náladu, ale když se na ní podívám, vidím, že i po jízdě by měla chuť do něčeho dalšího. Já ji však nechávám odpočinout a v hlavě se mi rodí myšlenky, co dalšího ještě podnikneme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MorphoKeiji MorphoKeiji | 24. srpna 2017 v 7:12 | Reagovat

To je super, obdivuju tě, že ses do toho takhle pustila. Já bych měla trochu strach, že ten můj debil by se mi zvědavostí a nadšením pletl pod kolo a zastavit kolo kolikrát není jen tak. :D
Mě od toho, co jsme začaly běhat na páse, hrozně táhne koloběžka. Jen tady na to ve městě moc není prostor a pořizovat si ji by bylo zbytečné. Tak počkám, až se jednou dostanu někam, kde budou stezky lesem jen a jen pro nás... :)

2 Ivišek Ivišek | Web | 30. srpna 2017 v 16:02 | Reagovat

[1]: To je pravda. Kolo je kolikrát samo o sobě nebezpečné natož se psem. Před Jenny jsem měla retrívra, a ač byla hodná a poslušná, nikdy bych jí nezapřáhla ke kolu. Už při prvním nasednutí by byl karambol.  Zato Jenny věřím a proto vím, že si to můžu s ní dovolit.
To ano. Souhlasím. Lepší je prostor a klid s minimem dopravy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.