Ozdoba na Vánoční stromeček

10. ledna 2017 v 19:08 | Ivišek |  Ostatní
I přesto, že jsem si začátek a konec připravila pár dní předem, to byla docela fuška. Nejtěžší bylo se vrátit ve vzpomínkách zpátky, abych našla tu, která by splnila téma "Nejvzdálenější vzpomínka". Dalo to opravdu hodně práce. Většina mých vzpomínek ze školky jsou jen malé obrazové úseky se špetkou tehdejších pocitů. Dál už vážně nevím. Chtěla jsem však napsat vzpomínku, ke které by nevedla cesta přes fotky, či domácí videa. Pár zmíněních si pamatuji celkem dobře, zejména ten rozhovor.
Moji nejvzdálenější vzpomínku najdete v textu psaném kurzívou, jelikož jsem se k ní potřebovala dostat nějakým příběhem, kterým bych pravdivou vzpomínku obalila, vznikl tento. Jedna postava je vypůjčená ze seriálu. Padla sem jak ulitá, jehož jsem potřebovala, aby udělala to, co udělala. Už se tu jednou objevila. Možná, že se i objeví v dalších. Dává v psaní zas jiné možnosti než postavy, co se v mých příbězích objevují. Někteří pravidelně.



Tik, tak, tik tak… Zní zvuk hodin v místnosti. Jeto to jediné, co je v pokoji slyšet. Jinak je tu ticho. Nikdo ani nedutá. Pomalu byste slyšeli spadnout špendlík na zem. Takové to bylo ticho. Byla jsem tu sama. Jediná dýchající bytost. Vlastně ne tak sama. Ještě před hodinou tomu opravdu tak bylo. Ale teď? Teď jsem v náručích držela malé miminko. Chlapečka.
Anděl mi ho přinesl. Držel ho v náručích, spokojeně zavinutého v dece. Hnědý kabát se mu ještě větrem vlnil. Když mě spatřil, řekl: "Potřebuji pomoc." Na to mi strčil dítě do náruče i přes moje protesty.
"Pomoc?... Co?... Počkej…Ale já ani nevím co dělat." Snažila jsem se mu ho vrátit.
Nebral nato ohled. Ani trochu. Jen si mě dlouze prohlédl pronikavýma modrýma očima. Pak odpověděl: "Jsi žena."
Dobrá odpověď. Jako bych to nevěděla. Otočil se k odchodu. Hned jsem ho chytila za kabát, než mi zmizí: "Cassi…"
Chvilkový pohled na mě, pak na dítě: "Vrátím se pro něj." Sundal mi ruku z jeho kabátu.
"Kdy…?" zaznělo spíš už do vzduchu. Anděl už to nezaslechl, rozplynul se jak pára nad hrncem.
Co budu dělat? Zněl mi v hlavě panikařící hlas. Držela jsem chlapečka v náručích a snažila jsem se vzpamatovat. Vlastní děti nemám, tudíž jsem neměla nejmenší tušení jak se o něj postarat. A ještě k tomu o tak malé. Pohlédla jsem mu do spokojené usmívající tváře. Sedla jsem si s ním na gauč. Nějakou dobu jsem se ho snažila zabavit, ale nebylo to potřeba, jakmile jsem si chlapečka položila na hrudník, ihned usnul.
A tak tu teď s malým miminkem sedím a sleduji, jak spokojeně oddychuje. Říkám si, jak málo tomuto stvoření stačí ke štěstí. Ke spokojenosti. Atak mě napadá myšlenka.

*

Co pak si bude pamatovat, až bude tak starý jako já? Jaká bude jeho nejvzdálenější vzpomínka? Co povede k tomu, aby si ji nečině uloženou nesl v hlavě, kde bude čekat, až si okamžik připomene? A to mě vede k dalším otázkám. Jaká je ta moje nejvzdálenější vzpomínka? Vzpomínka, kterou mi nemůže připomenout pohled na fotky, či zhlédnutí domácího videa. Vzpomínka, která leží uložená nečině v hlavě a čeká, až si ji připomenu a kterou dokážu zařadit do časového období svého života. Je to ta, kde sedím s chlapcem ve školce a vážně spolu promlouváme, zatím co ostatní děti spokojeně spí v postýlkách? Nebo je to ta, kde na den dětí vyrážíme hledat poklad? Či ta, jak nás učitelka vazala na vycházku? Jak jsme jezdily každý týden plavat nebo jak nám učitelky pouštěli pohádky? Může to být i úplně jiná vzpomínka? Je to těžké, vzpomínky ze školky jsou snad jediné, které jsem si dokázala zapamatovat bez ohledu na to, zda moment někdo vyfotil nebo natočil. Mám pár ještě jiných, ale ty nedokážu časově zařadit. Vím jen, že jsem tam byla hodně malá, ale zda ještě předškolního věku nebo školního, těžko říct. Naštěstí u několika z nich mám pár záchytných bodů, které mi trochu pomáhají je časově zařadit…
A jak tak přemýšlím a rovnám si jednotlivé vzpomínky do časového období, došla jsem k závěru, že nevzdálenější vzpomínka je ta, na kterou jsem téměř zapomněla, a přeci jenom měl daný okamžik takovou sílu, že si ji v hlavě nesu doteď.
Stalo se to v době předvánočních svátků. V době, kdy u nás v prosincovém čase padal ještě hojně sníh. Ač ho nebylo mnoho. Stačilo to k tomu, aby pokryl vesnici, a nejenom ji, bílou čistou pokrývkou. Učitelky nám pár dní nebo den před tím řekli, že si máme z domova přinést skleněnou ozdobu na Vánoční stromeček. Snad všechny děti včetně mě a mé sestry jsme si přinesli skleněnou kulatou ozdobu.
Bylo my kolem pěti let. Všude vířila Vánoční dobrá nálada a všechny děti se po svačině oblékali do svých bund. Hned nato nás učitelky vyvedli z budovy. Chytli jsme se po dvojicích za ruce a zamířili jsme do místní firmy, kde tiskli, i šily dresy. Nebylo to daleko. Vyšli jsme dlouhé schody, kopec, prošli kolem kostela, a štrádovali jsme si to vesele na místo. Tam nás s úsměvem přivítaly.
Seřadili jsme se do řady a čekali, až naší skleněnou kouli ozdobí červeným semišem. Bylo to tak příjemné, chlupaté na dotek. Všichni jsme si vesele povídaly a obdivovali ozdoby těch, co už je měli hotové. Jak to tak u malých dětí bývá, netrvalo to dlouho a stalo první neštěstí. Snad se pošťuchovali nebo do sebe nechtěně strčili, ale jednomu z dětí se ještě nehotová ozdoba rozbila. Chudák malí se dal do pláče. Jedna z učitelek se chopila nůžek a vystřihla z papíru ozdobu novou. Nešťastník však nebyl jediný, komu se ozdoba rozbila, bylo i pár dalších. Některým svojí vinou, jiným nechtěně. Snad dva nebo tři. Když to mé oči spatřili, snažila jsem se tu svoji střežit, aby se také nerozbila. Nesmím ji rozbít. Nesmím ji rozbít. Šlo mi hlavou.
Osud to chtěl však jinak a ozdoba se rozbila i mě. Nepamatuji si, jestli do mě někdo strčil nebo jestli jsem ji nechtěně pustila. Stále vidím, jak padá na zem a tříští se na kusy. Začala jsem plakat. Nepřišla jsem ještě na řadu a už jsem ji neměla. Už jsem měla jen prázdné ruce. Snažila jsem se ji hlídat a bylo to k ničemu. Byla jsem nešťastná, že já nebudu mít svojí ozdobu. Ne všichni dostali papírovou náhradu. Se slzami v očích jsem se rozeběhla za maminkou, informovat ji o své ztrátě. Tenkrát tam máma pracovala jako švadlena. Oběhla jsem stroje a mamu s pláčem objala.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Najedno přišla učitelka s papírovou ozdobou. A ne ledajakou. Nebyla kulatá, jako měli ostatní, ale měla tvar hrušky. Byla nádherná. Hned od začátku se mi líbila. Stále mě mrzela ztráta tamté, avšak hruška byla skvělá náhrada. Učitelka mě vzala za ruku a odvedla mě za ostatními dětmi. Netrvalo dlouho a konečně jsem přišla na řadu a ozdobili mi papirosou hrušku.
Od té doby v dětských letech, kdykoliv jsme před Vánocemi zdobili stromeček, jsem si na tuto vzpomínku vzpomněla a to i přesto, že moje papírová ozdoba nevydržela tak dlouho jako skleněná.

*

Přemítání nad nejvzdálenější vzpomínkou mě unavilo natolik, že i já usnula. Opřená o sedačku s chlapečkem v náručích jsme spali, dokuk mě neprobudila bytost, jež se tam zjevila. Anděl. Tentýž anděl. Když jsem ho spatřila, cukla jsem s sebou. Miminku to však nevadilo, dál spokojeně spal.
"Tohle nedělej." projela jsem si rukou vlasy. Očima jsem hledala hodiny. K mému překvapení jsem spala necelé dvě hodiny.
Naklonil hlavu na stranu. Nechápavý výraz.
Vydechla jsem: " Jsi tu dlouho?"
"Ne." pohlédl na spící dítě: " Je čas."
I á jsem pohlédla na spící tvářičku. Pak na něj: "Jdeš si pro něj?"
"Ano. Jeho matka na něj už čeká."
Opatrně, pokud možno, abych ho neproudila, jsem mu ho předala: "Můžeš mi teď prosím vysvětlit, proč jsi potřeboval, abych ho hlídala?"
Žádná odpověď. Jen si vzal dítě a hned se vypařil. Mě pak nezbývalo než se dívat na prázdné místo, kde předtím stál. Celý on. Nevím, co vedlo Castiela, aby mi ho sem přinesl. Pročpak potřebovat moji pomoc. Nebyl zrovna moc výřečný. Mohla jsem se jen domnívat, co se venku dělo zatím co já jsem si tu klidně spala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexandra Alexandra | Web | 10. ledna 2017 v 19:20 | Reagovat

CASTIEL! supernatural <3 inak veľmi sa mi to pačilo! :)

2 Ivišek Ivišek | Web | 11. ledna 2017 v 18:32 | Reagovat

[1]: Ano, je to Castiel ze Supernaturalu.:-D Perfektní, kdo zná hned ví. Jinak jsem ráda, že se ti to líbilo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.