Sejdeme se ve snu

11. ledna 2017 v 18:26 | Ivišek |  S draky
Některé ze snů, které se mi pořád opakovaly, se mi postupně přestali zdát. Jeden z takových se mi dlouho nezdá. Ani si už nepamatuji kdy naposled. Další ze snů se i v jedné z podstatných věcí změnil do jiné. Zrovna tento mě něčemu odnaučil, ale věc, kterou díky němu nemusím, se změnila v něco jiného. A najde se ještě pár jiných.
Jako sen, který se mi pořád zdá jsem vybrala tento, protože se mi v poslední době více opakoval. Vždy se liší v určitých částech, ale to podstatné se do něj promítne vždy. Stejně jako u těch ostatních. Ten, který jsem se tam snažila vylíčit, byl jeden z mnoha se stejným základem.



Slyším hlasy. Jsou v mé hlavě? Nebo někde venku? Jsou tak vzdálené. Daleko. Daleko ode mne. Ani nevím, co říkají. Jaké je jejich podbarvení? Neodcházejí. Stále tu jsou a přidávají se další zvuky. Jako by mi něco chtěly? Něco neodkladného. A to velmi. Avšak místo toho, aby byly zřetelnější, se stále tiší. Jako by odcházely pryč? Proč, ale pořád cítím něčí dotek na mích rukou? Proč mi s nimi někdo třese?
Jediné, co vidím před sebou, je tma. Tak černou, jako byste našli jen v jeskyních. Tak pohlcující. Pohlcující všechno, co ji do cesty přijde. I mě si bere s sebou. Dál. Dál. Hlouběji a hlouběji. A pak jsem celá její.
Ocitnu se v budově v dlouhé chodbě plné dveří. Za každými je místnost. Na zemi je šedá čtvercová dlažba a kolem mě několik mladých lidí. Některé dokonce znám. Vedou spolu veselý rozhovor. Jiní se pustili do vážné debaty. Všichni však mají něco společného. Nesou si své tašky s důležitými předměty. Tedy alespoň pro některé z nich.
Pomalu mi z podvědomí vystupuje vzpomínka. Vzpomínka na místo, ke které mu mě vážou krásné okamžiky a několik osob. Začínám to tu poznávat. Všechno se mi vyjasní procházející osobou.
Jediná se od všech ostatních odlišuje. Je o něco starší. Má na sobě modrou košili a tmavé kalhoty. Hlavu mu rámují tmavé vlasy. Na nose má brýle, skrz které hledí hnědé bystré a chápavé oči. Hned jak ho spatřím, mi hlavou proběhne jeho jméno. Vlastně ne tak úplně. Z maličko upraveného jména se stala přezdívka. Než mě mine, usměje se a pak zmizí v jedněch dveřích. Z letmého setkání s ním je mněla vnitřní obrovskou radost.
Zase jsem tu. Zpátky, abych něco dotáhla do konce. Ale já už jsem to přeci jednou udělala? Všechno. Byl to sen? Nebo jsem si to vysnila? Vešla jsem do dveří. Do jiných. Za nimi mě čekalo pár lidí a dobrá kamarádka. Sedla jsem k ní a začala ji promlouvat do duše, aby nedělala to, v čem měla úmysl pokračovat. Nedařilo se.
Za nějakou dobu vešla do místnosti osoba z chodby. Ta, díky které jsem poznala, kde jsem. Na něco se zeptal a začal hovořit. Když skončil, odešel. I já chtěla odejít a jít si splnit své povinnosti, ale stejně tak jsem si chtěla s ním ještě promluvit.
Podvědomí mě varovalo, že tu je něco jinak. Malé detaily, které se neshodují se skutečností. Nebrala jsem však nato ohled. Jako bych slabý varující hlas neslyšela. A tak osoba zmizela. Někam odešel. Já však věděla, že tam někde je.
Toto se stalo ještě několikrát. Dokud jsem si plně neuvědomila, že tohle všechno je sen. To bylo to, před čím mě podvědomí chtělo varovat. Že to není skutečné. S tím to vědomím jsem si chtěla vychutnat každý okamžik na místě, na nějž jsem měla plno překrásných vzpomínek a s osobou, jež pro mě také hodně znamenala. "DĚVČE!..." promlouval ke mně vzdálený hlas. "DĚVČE!..." znovu a znovu mě volal. Tak mi říkal jen jediný tvor. Starý známí a dobrý kamarád. Ten nejlepší. "Probuď se!..." naléhal: "No tak…" Zdálky přicházelo i jakési kňučení. Nebo to bylo bručení? Ucítila jsem třas na rukou. A nejen to. Jako by mi někdo položil něco těžkého na nohy. Bylo to stále intenzivnější. Až jsem spatřila před sebou zlaté šupiny dlouhověkého přítele. Jejich lesk mě oslnil. Sklopila jsem zrak a pohlédla na své nohy. To "těžké", co jsem ve snu ucítila, byla Darova hlava. Jeho oči se nešťastně leskly.
Oba si očividně oddychli, když mě probrali. Velký zlatý drak mě s nevyslovenou otázkou vyděšeně sledoval "Co se stalo?" optala jsem se.
"To nám řekni ty? Viděl jsem jen, jak Dara nad něčím nešťastně kňučí. Sletěl jsem tedy dolu. Načež jsem zjistil, že se tě snaží probudit, ale marně."
"Vážně? Nepamatuji si, co se předtím stalo." Drakar se ke mě začal hned lísat. Byl šťastný, že mi nic není.
"Hmm… Co se dá dělat, ale drželas ses tam jak klíště. Vůbec jsme tě nemohli probudit. Spíš mi přišlo, že ses propadala hloubš a hloubš."
"O tom vůbec nevím. Jen… Saníre…"
"Ano?"
" Zas jsem se tam vrátila."
"Kam?"
"Však víš. Na místo. Víš na jaké."
Kývl: "Jistě že vím"
"Občas se tam ve snech vracím. Detaily jsou sice pokaždé jiné, ale je to ono. Cítím to. A On je tam pokaždé. A nevrátím-li se právě tam, najde se jiné místo, kde se objeví."
Vydechl: "To mě mrzí."
S pohledem do země: " Ani nemusí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 18:49 | Reagovat

Sny se mi taky zdají. Každou noc. Prý jsou to myšlenky, které ti jdou hlavou. Jsou však lidé, kteří jsou bezesnů, ano, prostě se jim nikdy nic nezdá. Říká se, že kdo sní, žije dvojí život a něco na tom asi bude?! ;-)
Někdy jsou sny předzvěstí. Jednou se mi zdálo asi čtvrt roku, že mě bolí zub a jsem u zubaře. Skutečně mě poté začal zub bolet. Sakra! ???

2 Eleanor Eleanor | 11. ledna 2017 v 21:40 | Reagovat

[1]: A co ti kterým se nic dlouho nezdá a pak třeba, teda já to tak mám už asi od 15 let, že dlouho se mi snad nic moc nezdá a pak jsou dny, kdy mám sny dost živé a nebo sny, které jsou fakt něčím zajímavé, pak mi ale celkem vadí, když mám bezesné noci. Je to divné. Někde jsem ale četla, že každý má sny, ale prý si je nemusí všechny pamatovat.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. ledna 2017 v 8:35 | Reagovat

Já ve snech hrávávám fotbal a vůbec se mi nedaří.

4 Ivišek Ivišek | Web | 12. ledna 2017 v 21:14 | Reagovat

[1]: [2]: To souhlasím. Taky jsem slyšela, že jsou to myšlenky, které se ti přes noc skládají do snů. Proto ty nesmyslné nereálné sny. Ty já mám nejradši. :-) Je v nich dovoleno to co ti dovolí podvědomí, což je někdy na houby, ale stejně je úžasné vznést se do vzduchu, i když jen po omezenou výšku. Nebo být něčím, či někým jiným.  
Ještě jsem slyšela, že sny se zdají každou noc, ale ty co si nepamatujeme se nám doszdály, zato ty co si pamatujeme se nám nestačili dozdát. Pak nastává otázka, kdy víme, že se nám něco zdálo, dokonce si to matně pamatujeme, ale nemůžeme přijít na to o čem sen byl.
Taky se mi stalo, že se některé sny co se mi večer zdáli vyplnily, ale jsou snad jen dva.

5 Ivišek Ivišek | Web | 12. ledna 2017 v 21:20 | Reagovat

[3]: Já ze ve snech často cítím slabá, že bych se ani neubránila, kdybych musela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.