Temné dny minulosti

30. září 2017 v 19:35 | Ivišek |  S draky
Toto téma týdne se mi velice zamlouvalo. Moc jsem chtěla na něj něco napsat a tak jsem pomýšlela, co by to tak mohlo být. Zároveň jsem chtěla použít nové postavy a ne ty, o kterých nejvíce píši. I když musím přiznat, psalo by se mi to mnohem lépe než zrodit nové duše. Hrubou kostru jsem dala v hlavě dohromady během čtyř hodin, ale napsat to, to už byl velký problém. Nakonec se podařilo a snad se Vám to bude líbit.



Kap… kap…kap… Ve stále znějícím rytmu odkapávající vody na šedou betonovou podlahu. Za stálého tichého vrzání rezavých věcí. Za svistu jemného větříku, přichází k sobě mladý muž. S velkými bolestmi hlavy a horní částí těla. Pomalu otevře unavené oči. To, co spatří je šero. Děsivé šero. Ztěžka se zvedá z podlahy. Nejdřív položí jednu ruku na zem. Druhou se hned chytí za hlavu. Třeští mu. Bolí ho. Jdou na něj mdloby. Chvílemi se mu zvedá žaludek. Opatrně si sedne. Oběma rukama se drží za hlavu. Snaží se to rozdýchat. Snaží se tu nevolnost překonat. Zavře oči. Nádech… výdech… nádech… výdech…Tak pořád dokola, dokud nevolnost a mdloby nezmizí.
Do této chvíle své okolí nevnímal. Až teď se rozhlédl kolem sebe. Byl v nějaké místnosti. Nebo jeskyni? Néé to ne. Místo sice bylo obrovské, ale zdi byly hladké. To nebyla práce přírody. Kam jeho oči stačily v šeru dohlédnout, tam byl prach, špína, rozdrcené kamení, kamínky a jiné nic nepřipomínající harampádí. Po levém boku měl cosi, co připomínalo židli a malý, rozpadlý stolek byl nedaleko ní. Ze zdí trčelo něco dlouhého. Hady připomínajícího. Nejevili však známky života. V kulatém otvoru bylo něco jako listy, či zničené koště. Po pravé straně byl tmavý kopeček, jenž ho zaujal. Zdálo se mu totiž, že se nepatrně hýbe. Zkoumavě si ho prohlížel. Opravdu se hýbal. Bylo to živé. Šupinaté. A pak mu to došlo. Byl to drak!
Zpanikařil. Probůh je tu drak! Já jsem tu s drakem! Křičel mu hlas v hlavě. Srdce se mu rozbušilo. Hlava mu začala opět třeštit. Ignoroval to a i přes nevolnost se rychle postavil. V zápětí toho litoval. Hlava se mu zatočila a on se musel chytit nedaleké zdi. Ztěžka dýchal. Dělaly se mu mžitky před očima.
"Já ti neublížím." Ozval se za ním klidný melodický hlas.
Muž pootočil hlavu. Oči vytřeštěné. Srdce mu bilo na poplach, jako by chtělo z jeho hrudi vyskočit. Nohy se mu začaly klepat a nevolnost se hlásila zas o pozornost.
Drak se probudil. Změnil nepatrně polohu. Škubnul křídlem, aby si srovnal prsty a blány na něm. Měl velké černé, inteligentní oči, v niž se zračila i laskavost. Pochopení. Přimhouřil zrak. Chvíli tak na muže hleděl, než zas promluvil: "Měl by sis raději sednout a uklidnit se. Jestli tak neučiníš, tvé srdce by to nemuselo vydržet."
Nemusel ho dlouho přemlouvat. Vlastně vůbec mu nemusel nic říkat, protože než to drak dořekl, svezl se na podlahu a hlavu si dal mezi kolena. Nemohl se soustředit. Nemohl se uklidnit. Slyšel šramot, pak cítil něčí blížící se přítomnost: "NÉ! NEPŘIBLIŽUJ SE KE MĚ!" Křičel a snažil se draka rukama odehnat: "Ty lidi požírající, vězniteli našich žen, ničiteli, plenící naše stáda! Ty ZRŮDO!"
Drak se zarazil. Pravou tlapou akorát chtěl došlápnout na zem. Stáhl ji o malý krůček zpět. Natočil hlavu na stranu. Nevěřícně na muže hleděl: "Zrůdo?" řekl až bolestně. Zatřásl hlavou a hned na to začal k muži promlouvat: "Jakápak zrůdo? Draci nedělají nic z toho číms je právě obvinil. Jsou to jen pohádky. Jsou to VAŠE velmi staré báje. Příběhy, které vyprávíte vašim dětem, aby nechodili sami do lesa a poslouchali rady rodičů.
Draci nejsou žádné zrůdy. To jste Vy. Vy lidé si myslíte, že Vám vše patří, že jste PÁNI tvorstva, že máte nárok na kousek oné země, že můžete ubližovat všemu, jak se vám zlíbí. Díky své chamtivosti jste svět několikrát hnaly do záhuby… A jednou se Vám ho opravdu podařilo téměř zničit…"
Muž nevěřil vlastním uším. Přemýšlel nad drakovými slovy. Jeho malá část tomu věřila, ale ta větší vše popírala. Zatřásl hlavou.
"Nevěříš mi, že?" zamyslel se: "Hmm… Následuj mě prosím. Něco ti ukážu." Obrátil se k odchodu. Udělal jeden dva kroky a znovu se na muže podíval: "Opravdu ti nechci ublížit. Kdyby to tak bylo, nechal bych tě na pospas lapkům, aby tě dorazili."
Lapkům? Problesklo muži hlavou a spolu s ním i titěrná vzpomínka na bolest, kterou mu způsobovalo několik lidí kolem něj.
Drak spatřil v mužově tváři pochopení. Usmál se. Kývl hlavou: "Pojď. Chyť se mého, boku, dodá ti sílu." Společně vyšly ven. Před nimi se rozprostírala krajina zeleně, slunečních paprsků a různého tvorstva. Muž na chvíli přivřel oči, aby si uvykl na světlo. Společně se postavily na malém pahorku, kde drak usedl do trávy: "Teď mi pověz, co vidíš."
"Co?" Nechápavě.
Drak hodil hlavou směrem, kterým chtěl, aby se člověk díval.
"Noo…" Přemýšlel a rozhlížel se: "Stromy… trávu…" pohodil rameny.
Upřel na něj své černé oči: "Co vidíš?"
"Nějak nechápu, o co ti jde?"
"Řekni mi, co vidíš?" oči hledící na krajinu.
Rozhlížel se po místě, snažíc se vidět to, co drak po něm vyžadoval: "Zvířata. Jako třeba támhle ptáky." Pohodil hlavou tím směrem: "Srnky s mláďaty… Támhle se mihla veverka…" Vyjmenoval několik druhů zvířat a na každé z nich ukázal rukou. Drak na vše přikyvoval. Občas ho pobízel slovem dál. Muž stále pokračoval: "… motýly… včely… slunce… mraky…"
"Správně. Teď zavři oči… Udělej to. Tak je to dobře… Otevři je."
Otevřel oči a zděsil se. Otáčel se kolem dokola. Nechápajíc jak se to mohlo stát. Chytil se za hlavu. Srdce se mu zas rozbušilo. Dostával strach.
"Co vidíš teď?" Ozvalo se za jeho zády.
Vytřeštil oči. Na chvíli se v nich mihl vztek. To, na co právě teď zíral, bylo úplně něco jiného, než to předtím: "Cos to udělal?! Kam si mě to odnes?! A jak jsi to vůbec udělal? Vždyť…"
"Já jsem nic neudělal. Jeto dávná vzpomínka kraje. Toho kraje, na který ses před chvíli díval. To, na co právě teď hledíš, se kdysi stalo. V dávné minulosti. Hodně dávné.
Vidíš tu oblohu? Bez slunce, bez světla jen temně zataženou. Hrozivou. A vidíš tu zem bez trávy? Pokrytou kůly, ostnatým drátem a mrtvými těly zvířat? To způsobil člověk. Vlastně noho lidí. Vytvořili si tu bojiště. Dvě armády bojující proti sobě. Každá majíc svůj cíl. Své přání. Ale přání jednotlivců se ostatně liší. Bojují, protože musí. Bojují, protože věří. Bojují, protože mají své vlastní cíle.
Slyšíš ty hromy v dáli? Nejsou to hromy, ale pušky a děla ničící své nepřítele. Ničící zem. NAŠI Zem. Zem, která patří každé rostlince, každému živému tvoru. To není však všechno. Koukni na tohle."
Snesla se hustá mlha, která byla jak mlíko, přes které nebylo možno nic spatřit. A jak náhle se objevila, tak náhle zmizela. Když už bylo možno skrz ní prohlédnou, krajina se zas změnila. Byli na ní lidé v zeleních uniformách, s puškami v rukách. Sem tam jeden člověk klekl a vystřelil. Kolem se hnaly koně s jezdci i bez nich. Řehtající, pištící bolestí. Vyděšení střelbou. Zoufalí situací.
A když se snesla mlha po druhé, na scéně se objevili muži v maskách a děsivá oblaka, jež zabila, každého živého tvora, který se nestačil zachránit útěkem nebo nebyl chráněn maskou. A tak padali k zemi mrtvá těla vojáků, jež na tomto místě spočinula a už nikdy se nevrátila ke svým blízkým.
"Co je tohle za hrůzy?" děsil se toho, co další mlha odhalí. Bylo to horší a horší.
"Tohle jsou temné dny minulosti. Jedny z mnoha temných dní, jež zapříčinil člověk. Teď mě následuj dovnitř."
Drak ho zavedl do místnosti plné obrazovek, pípajících věcí a lidí s velkými koly na uších a s divnou tyčinkou u úst.
Kolem se mihla tmavá postava, jež s divnou podlouhlou zbraní zabila všechny muže, aniž by se jich dotkla. Přihrnula se k divným pípajícím věcem, a začala tam něco vyťukávat. Jeden z můžu, který se vracel právě z obchůzky, se mu v tom snažil zabránit. Bohužel jeho počínání nemělo dlouhého trvání. Protivník vytáhl nůž a bodl ho do hrudi. Ten hned padl k zemi.
Vetřelec dokončil, co měl v plánu. Poslední ťuknutí a na tváři se mu objevil škodolibý usměv. Vzápětí se na jedné z obrazovek objevil velký, ohniví hřib, který sežehl všechno, co bylo jeho okolí nejblíže. Následovala obrovská tlaková vlna, která prolétla dalekým, velmi dalekým okolím a dokonala zbytek. Nikdo neměl šanci uniknout před tím peklem.
Všechno zmizelo. Zeď se pomalu rozpadala. Obrazovky byly rozbité. Všude šero.
"Tohle se opravdu stalo?" Roztřesen tím co právě viděl. Co právě slyšel. Tu bolest, to zoufalství. Beznaděj. Cítil slabost v kolenou. Cítil, jak se mu chtějí podlomit. Hlava ho bolela. Usedl do prachu.
Drak si ho starostlivě prohlédl. Zhodnotil jeho stav. Přistoupil k němu: "Ano. Ano tohle se všechno stalo. Do nejmenšího detailu. Všechno, co jsi teď mohl spatřit, se na tomto místě odehrálo. A jinde na světě to nebylo jiné. Tohle je součást lidské historie."
"Proč? Proč se to stalo?" Šeptem. Chytil se za hlavu. Bylo mu strašně. Jak fyzicky, tak psychicky. Lidé byli opravdu zrůdy. Jak tohle mohli udělat? Jak mohli tohle udělat sobě?
"Poslyš. Měl bys odpočívat. Nejsi na tom zrovna nejlíp."
Oči se mu leskly. Chtěl plakat, ale nemohl. Nešlo to: "Proč si mě vůbec zachránil? Proč si nenechal lapky dokončit to, co začali?"
"Protože máš kuráž. Stavil ses jin za správnou věc. Líbil ses mi a…" Uvažoval, jestli to má říct: "A někoho mi připomínáš." Vydechl. Černé, laskavé oči muži pohlédli do tváře: "Teď už pojď. Je čas." Dal se na odchod.
"Připomínám? A koho?"
Zastavil. Stočil hlavu: "Mě. Mě hodně, hodně dávno." Bolestivě odpověděl.
Nechápal: "Tebe?"
Drak pohlédl smutně ke stěně. Oči se mu leskly.
Až teď si muž všimnul kostry, jež nedaleko seděla. Vybavil si obraz, který mu drak před chvílí ukázal. Muže snažící se zabránit tomu druhému v jeho počínání. A jak si tak tu kostru prohlížel, našel i nůž, který ukončil jeho život. Zvedl oči k drakovi. Ten stále smutně hleděl na kostru. V tu chvíli pochopil. Drak jen přikývl na souhlas.
Už se ho dál nevyptával. Bylo mu zle. Chtěl si lehnout. Chtěl spát. Chtěl přemýšlet nad tím, co právě spatři. Čeho byl svědkem, i když nepřímím.
Drak, jenž člověku ukázal, jak ničivíé, nelítostné je lidské pokolení, zasel do jedné živé dušičky plamínek naděje. Naděje, která když vyroste, a bude o ní správně pečovanou, může jednou zachránit celý svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 30. září 2017 v 20:44 | Reagovat

Moc pěkné a poučné, líbí se mi vykreslení postavy draka, bude ještě další díl? :-)

2 Ivišek Ivišek | Web | 1. října 2017 v 14:27 | Reagovat

[1]: Díky. Vím, že to není nic světoborného, a nespadá to mezi mé nejlepší povídky, ale i tak jsem s tím celkem spokojená. Na to jak mě nelítostně tlačil čas je to ucházející. A pokračování? No… sama jsem po jejím dokončení přemýšlela, že by povídka snesla být o něco delší a pokračování bych se nebránila. Ostatně našlo by se tam něco, co by ještě stálo za vysvětlení.
Koukala jsem na anketu, co by tak mohlo vyjít za téma na příští týden, a podle toho co tam je by mohlo být pokračování. Teď ještě, aby přišla i múza.

3 Keiji Keiji | Web | 10. října 2017 v 22:00 | Reagovat

Teda, to bylo fakt pěkný! Celkem akční i čtivé! :) I ta íčka už jsou lepší, i když musím přiznat, že pořád by jedna ruka na spočítání těch hrubek nestačila... :D
Taky to neslo hlubokou myšlenku i závěr měl pointu a překvapivý vývoj.
Fakt, moc pěkné dílo! :)

4 Ivišek Ivišek | Web | 12. října 2017 v 20:40 | Reagovat

[3]: Akční? No teda to se mi zas něco povedlo. :-) Kdybych chtěla něco akčního napsat tak by se mi to zákonitě nepovedlo. Chtěla jsem trochu horor, ale jen maličko.
Ta íčka, s tím budu nejspíš bojovat celý život. Nebo bych měla opravdu hodně psát a možná by to bylo lepší a lepší. Toť otázka.
Díky. Myšlenka my byla jasná od začátku, jen jsem měla trochu problém jí tam zapracovat. Jsem ráda, že se ti to líbí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.