Stín za oknem

12. října 2017 v 20:22 | Ivišek |  Ostatní
I tento týden jsem se rozhodla napsat na zadané téma příběh. V anketě jsem měla dva favority a řekla jsem si, že když jeden z nich vyhraje, napíšu podle toho povídku. Buď by to bylo pokračování povídky z minulého a předminulého týdne, nebo jako je to nakonec v tomto případě povídku o situaci, která se k tomu tématu přímo nabízela.
Není to nic světoborného. Snažila jsem se hlavně popsat situaci a lehké zoufalství nad ztrátou někoho blízkého. Snad se bude aspoň trochu líbit. Přeji hezké čtení.



Byl chladný podzimní večer. Slunce se uložilo ke spánku a nadvládu získal měsíc v nastávajícím úplňku. Na obloze se honily mraky a sem tam měsíc zakryly. Někdy na chvíli, jindy na dlouho. Stromy se prohýbaly v nočním větru. Spadlé listí si poletovalo kolem. Všude byl klid. Ticho. Tma.
Tedy až na jedno místo. Zatímco všichni v okolí spokojeně ulehli do svých postelí, jedna žena stále vysedávala u počítače. Oči unavené. Rudé. Smutné. Nemohouc ronit ani kapku slzy. Ani jednu jedinou. A to po dlouhé měsíce. Tvář strhanou. S kruhy pod očima. Se svěšenými koutky úst. Nešťastná. Bledá. Tělo únavou shrbené. Jak to by si rádo odpočinulo. Zregenerovalo. O mysli ani nemluvně. Tak ráda by prostě vypnula, ale nešlo to. Strach. Smutek. Útrapy. Starosti. To všechno, to nedovolalo po dlouhou dobu.
Když se konečně spánek dostavil, protože to už nebylo k vydržení, trval jen krátce, že tělo se sotva pustilo do svých oprav. Jak mile se probudila, ihned zasedla k počítači, zadávala různá slova. Hesla. Všechno, co jí mohlo napovědět, co se stalo. Co se děje. Stále hledala. Stále uvnitř ní svítila maličká naděje, že všechno bude jinak. Že to dobře dopadlo.
Tenkrát než se to stalo. Tenkrát když ho prosila. Tohle všechno začalo. Nechtěla, aby to udělal. Chtěla mu v tom zabránit. Nešlo to. On věřil, že dělá dobrou věc, že napraví vše, co způsobil. Bohužel to něco stálo. A to něco byl život. Jeho život. Ale tolikrát to vypadalo špatně. Tolikrát se sešel se smrtí a vždy se vrátil. Bude tomu tak i teď?
"Musí… Musí se vrátit… Prosím, ať se vrátí... Vrať se." Poslední slovo zašeptala. Bylo určeno jen jedním uším.
Modlila se k němu. Prosila, aby jí dal vědět, že je pořádku. On však neodpovídal. Ani jednou po dlouhé měsíce.
Promnula si unavené, bolavé oči. Potřebovala pracovat, ale tělo se opět dostávalo do stavu, kdy na okamžik chtělo vypnout. Bojovala stín. Štípla se. Zatřásla hlavou, ale nic nepomáhalo. V tom si koutkem oka všimla něčeho venku za oknem. Jako by tam byl stín. Únavou nedokázala zaostřit, ale pořád jí připadalo, že tam něco, někdo je. Jakoby jí stín za oknem sledoval. Nevylekalo jí to, spíš naopak. Probudilo jí to natolik, že se rychle přiřídila k oknu. Než tam však doběhla, stín zmizel. Venku to zelo prázdnotou. Jen stromy, kterými pohyboval vítr, měsíc a hvězdy na obloze, ani známka toho, že by tam někdo stál.
Vrátila se opět ke stolu a pustila se zas do hledání. Ťuk… ťuk do klávesnice. Jedna fotka… Druhá… Jeden text… Druhý text. Nic. Pořád nic. Nemohla se však zbavit pocitu, že ten stín za oknem zmizel. Někde tam pořád je. Kdykoliv se však podívala k oknu, neviděla ho tam.
Chtělo se jí spát. Přemýšlelo jí to už moc pomalu, když v tu za sebou ucítila závan větru. Ten v uzavřené místnosti neměl co dělat. Předtím než se stačila otočit, zahlédla na okamžik na obrazovce počítače stín za jejími zády. Než však mohla cokoli udělat, ucítila na svém rameni něčí ruku. A jak mile se jí ruka dotkla, uslyšela hlasy, kteří jí nabádaly, ať se prospí. Ať ničím nerušeně spí. Ať už dál nehledá, že vše je v pořádku.
Žena i přes protesty, jimiž se snažila udržet vzhůru, podlehla. Hlava padla na ruce. Oči zavřené a po velice dlouhé době, která trvala několik měsíců, usnula ničím nerušeným spánkem. Takovým, který měl uzdravit unavené tělo i mysl. Starosti i smutek zmizely, jako by tu nikdy nebyly.
Za oknem se mihl tmavý stín, ale nepatřil člověku ani zvířeti. Bylo to živé, ale ne tak jak to známe. Tohle byl jiný život. Objevil se, aby vzápětí zase zmizel. Ale nejdřív musel pomoci ženě, která by nejspíš bez jeho pomoci nespala plnohodnotným spánkem dalších několik měsíců.
Stín se zastavil, vzhlédl vzhůru k měsíci. Je čtvrtek. Za hodinu začíná nový den, ale až zítra. Dnešek stále patří mně. S tou tou myšlenkou pokračoval dál za roh. Nebyl tu však naposledy. I nadále potají starostlivě pozoroval ženu, a když byla v pořádku, objevil se před jejím prahem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | Pátek v 15:19 | Reagovat

Nedokážu si představit, že bych přišla o svou lásku, musí to tak hrozně bolet :-(

2 Leri Goodness Leri Goodness | Pátek v 19:39 | Reagovat

Nádherný příběh, vše jsem si živě představovala. Vyvolává to ve mě tisíce tíživých pocitů, napětí, očekávání naděje...

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | Pátek v 19:39 | Reagovat

Díky za tento příspěvek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.