Vůle žít

8. října 2017 v 18:17 | Ivišek |  S draky
Říkala jsem si, že pokud na tento týden vyjde toto téma, mohla bych něco napsat. Přání se vyplnilo a celý týden jsem přemýšlela jaký příběh použít. Bylo jich několik, co by se vyloženě na to hodily. Dost jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla napsat pokračování příběhu z minulého týdne. Povídka se jmenuje "Temné dny minulosti", dokonce byl i jeden takový dotaz. Jak jsem nad tím čím dál tím víc uvažovala, rozhodla jsem se pro pokračování a sepsala krátký příběh.



Muž i drak se pomalu plížili šedou chodbou. Téměř nebylo vidět na krok. Chůzi stěžovaly i veškeré sutiny, jež se na chodbě válely. Drak ač byl celý černý, přesto nějak svítil na cestu. Na konci šupin, jako by mu plápolaly malý plamínky ohně, ale při dotyku tomu tak nebylo. To konce šupin svítily, jako nějakým kouzlem.
Muž na tom nebyl zrovna dobře. Sotva šel. Cestou se opíral o zeď. Krom toho, že se mu dělalo opět špatně, se mu v hlavě honily různé obrázky toho, co mu drak před chvíli ukázal. Byl z toho celí rozrušení. Každý krok byl čím dál tím těžší. Občas se musel zastavit, aby se mohl v klidu nadechnout. Vzpamatovat.
Drak to moc dobře věděl, a i když ho neviděl, stále si ho hlídal. Po celou dobu poslouchal jeho tlukot srdce, který mu prozrazovat, jak na tom člověk právě je a zda se ho stále drží. Občas si ho zkontroloval i pohledem. Bylo-li potřeba, zastavil se. Počkal, až budou moc zas jít. Pomalu vedl muže do místnosti, kde si mohli oba v klidu lehnout a odpočívat: "Jen abys věděl, nedržím tě tady. Můžeš kdykoliv odejít. Pro tvé vlastní zdraví však doporučuji, abys tu semnou chvíli zůstal. Ve tvém stavu bys bez pomoci stejně moc dlouho nevydržel. Postarám se o tebe. Mohu tě léčit. Vše je jen na tobě…" Zarazil se. Zaposlouchal se. Byl podezřelí klid, který nevěstil nic dobrého. Otočil hlavu, chtíc se podívat na muže. Vytřeštil oči. Přelétl přes ně zděšení. Vzápětí na to strach.
Muž se ho nedržel tak jak se domníval. Ležel pár kroků za ním. A nejhorší na tom bylo to, co neslyšel a slyšet potřeboval. Tlukot. Tlukot lidského srdce, které mělo být silné, života bicí. To, co sotva slyšel, bylo slabé. Umírající. Mizící. Daleko. Daleko od života. Daleko od vůle žít.
Přiskočil k muži. Položil mu hlavu na hruď. Chvíli na to ho chytil předními tlapami. Opatrně, aby mu víc neublížil a zatřásl s ním: "PROBER SE! NOTAK ČLOVĚČE MUSÍŠ SE PROBRAT! PROSÍM!..."
Lidské srdce přestalo tlouci. Zato to dračí se rozbušilo jak o život. Celé jeho tělo zaplavoval strach. Zoufalství. Naděje, jež pár chvil planula v lidské i dračí duši začala pomalu uhasínat a lidský věk se maličkatými krůčky přibližoval ke zničení světa. Z generace na generaci. Přes hory věků až na samý konec.
Chvíli předtím než se toto stalo, se muž musel jako kolikrát zastavit. Nevolnost se přihlašovala o pozornost, ale tentokrát už se nenechala zaplašit. Držela se ho jak klíště. K tomu všemu se člověku motala hlava. Padl na všechny čtyři v domnění, že se vyzvrací. Ale místo, aby přišlo očekávané, se mu zatmělo před očima. Padl k zemi. Jeho lidská duše ho zas chtěla postavit na nohy. Tělo však neposlouchalo. Veškerá vůle pomalu ztrácela na síle. Znovu a znovu dávala podměty ke zvednutí těla. To však nadále neposlouchalo.
Mužovo vědomí matně poslouchalo drakův klidný melodický hlas. Vnímal jeho zastavení i to jak k němu přiskočil. On se však nedokázal ani pohnout. Vydat ani hlásku. Před očima stále viděl, ty hrůzy, co lidé v průběhu několika století Zemi provedly. Stále se mu před oči vracel obrovský ohnivý hřib. Zkáza, kterou po sobě zanechaly.
Jeho vůle bytí na tom to světě pomalu upadala. Tak moc se chtěl vydat na věčnou cestu. Chtěl do náručí smrti. Nechtěl být člověkem. Nechtěl být tou zrůdou, co to tu všechno ničí. Nechtěl už žít.
A jak nad tím dále přemýšlel. Jeho dušička ho poslechla. Už nedávala impulzy k udržení života, ale pomalu se stahovala zpět a s sebou brala i to nejcennější. To, co každého živého tvora drží na tom to světě. Bití srdce. Přestalo tlouci.
"Ne, ne, ne…" Drak znovu přiložil hlavu k hrudi. Ticho. Snažil se mu srdce rozmasírovat, ale marně. Trvalo to moc dlouho. Při poslední masáži vložil do svého úsilí i kousek kouzla. Nechtěl ho použít. Kouzlo si vždy bere svojí daň. Neměl však jinou možnost. Při malém množství ho mohl kočírovat a věděl, co si s sebou vezme, ale při velkém nevěděl, jakou to bude mít daň. V tomto případě si nemohl být jistý, zda to bude moci ovládnout. Risknul to. "No tak… Chytni se… Neztrácej vůli. Musíš žít… Ty musíš!" Někdo by řekl, že draci nemohou plakat. Omyl. I oni mohou, zvláště pokud jim na něčem záleží. Tomuto draku záleželo: "Prosím…" skučel. Prosil:" Něco jsem do tebe zasel. Něco, co teď nemůžeš nechat odejít… Nemůžeš to uhasit." Poslední slova zašeptal.
Jedno ťuknutí… druhé… Muž se vracel zpět. Slyšel draka, jak ho prosí, aby žil. Cítil na prsou, jak mu dračí tlapy masírují srdce. Cítil kapku vody, která mu přistála na tváři. Tak si přál, aby ho drak nechal jít. Jak ucítil onu kapku, věděl, že mu to nemůže udělat. Celou dobu se ho snažil chránit. Pokaždé, když se na něj podíval, hodnotil jeho stav. Radil mu, aby si odpočinul. A když viděl ty hrůzy, které mu drak ukazoval, stále ho očkem i ušima sledoval. Při doteku jeho těla mu předával svojí energii, aby se mohl chvíli udržet na vlastních nohou. Tohle by nedělal nikdo, komu by na něm alespoň trochu nezáleželo.
Dušička získala nečekanou sílu. A jak nečekaná byla, ihned tou silou udeřila, aby tělo probrala. Ihned zadávala vůli žít. Muž otevřel oči. Pomaloučku se vzpamatovával. Spatřil drakovo upřímné oddechnutí. A v jeho očích záblesk radosti.
Drak přimhouřenýma očima zhodnotil jeho stav. Zvedl koutky tlamy v úsměvu: "Tys mi dal. Myslel jsem, že už tě zpět nedostanu. Vypadalo to, jako bys ztratil vůli žít. Nechtěl ses vůbec vrátit. Ani za mák." Postavil ho na nohy.
Mužova tvář se zkřivila bolestí. Ale ne fyzickou, ale tou vnitřní: "Víš, já ji opravdu ztratil… Já… já." Zhluboka se nadechl: "Já jsem chtěl odejít…" Omluvně se na něj podíval: "Promiň"
Drak na něj hleděl chápavýma očima. Viděl to v lidské tváři. Viděl, že na chvíli přestal bojovat. Teď tam však spatři i něco jiného. Něco, co ho velmi potěšilo: "Rozumím." Kývl hlavou: "Chytni se mě a hlavně se mě nepouštěj. Než tam dojdeme, bude to stačit. Musíš odpočívat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 8. října 2017 v 18:33 | Reagovat

Opravdu musí odpočívat. :) :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

2 Eliss Eliss | Web | 8. října 2017 v 19:41 | Reagovat

Ten konec je krásný, a moc se mi líbí jak drak nenechal kamaráda ve štychu :-)

3 Keiji Keiji | Web | 10. října 2017 v 22:05 | Reagovat

Jéé, a on to je drak šupinatý, ty zbožňuju ♥
A opravdu jsem zase okouzlena, jak nádherně jsi to napsala. Fakt, klobouk dolu. :)

4 Ivišek Ivišek | Web | 12. října 2017 v 20:49 | Reagovat

[1]: Člověk opravdu musí. Jsem z něho udělala velkého chudáka. Potřebovala jsem, aby se drak mohl o něj starat.
[2]: Jejich kamarádství skoro začalo. On ho musel zachránit. Kvůli sobě, kvůli světu.
[3]: Už jsem jeho šupiny zmínila v předchozí povídce. Díky. To jsem ráda. Ještě bych s těmi dvouma pokračovala, určitě by měly co nabídnout. Mohlo by to být i zajímavé. Ještě uvidím. Třeba se mi někdy zas nabýt nějaké téma.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.