Moje hvězda

31. prosince 2017 v 18:45 | Ivišek |  Ostatní
Jsem si říkala, jestli mám něco na toto téma napsat. Téma jako takové je to moc hezké a z mého pohledu se na něj dalo napsat nejmíň dvě povídky. Při velkém zamyšlení i více. První myšlenka se však ujala, jedna z postav, kterou nejčastěji v povídkách používám, se k tomu přímo vybízela.
Povídka vypráví o jednom tvorovy, který sleduje východ slunce. A jak ta pozoruje oblohu, navštíví ho bytost, kterou překvapí jedem okamžik, který se krátce po jeho příchodu projeví. Událost ho natolik překvapila, že i na chvíli zapomene, proč za tvorem přišel



Slunce pomalu stoupalo na oblohu. Jemný jarní větřík pofukoval. Prach, tráva, malé jarní lístečky to vše, a ještě více, nesl na svých bedrech. A každým fouknutím, každým zesílením, či oslabením, je strkal pod čenichy tvoru, jež na své předlouhé cestě potkal. Byly to pachy jara. Toho překrásného času, kdy se vše probouzí. Kdy na svět chodí přemožní tvorové.
To však není všechno. Byl tu ještě jeden úkaz. Vzácní. Pro méně bystré nepostřehnutelný. Přesto tu byl neustále, a jen v těch nejvzácnějších chvílích, ho mohli na kratičký okamžik spatřit, téměř všichni.
Jak se pomalu se stoupajícím sluncem budila příroda. Probudilo se i něco jiného. Tak jako nesčetněkrát to všechno sledoval vzácný tvor. Nehybně ležel na skále. U svého domova. Místě, které patřilo jen jemu. On však zvěř nevyháněl, ani netrhal rostliny. To místo bylo nehostinné a nic se tam nedokázalo uchytit. A tak se stalo tvorovým útočištěm.
Hlavu upírající na východ slunce. Velké. Laskavé. Medové oči sledovaly ten úkaz. Kdyby se párkrát nehnul, myslely bychom si, že je z kamene. I jeho zvedající se hrudník při každém nádechu byl téměř neznatelný.
Po chvíli se za jeho zády ozvalo zašustění. Pleskání. Zvláštní poryv větru. Zvuk něčích křídel. Poznal kdo to je, a tak jen co zvuk ustal, přátelsky ho pozdravil: "Zdravím příteli." Hlavu však neodvrátil: "Co tě sem přivání?"
Postava, která se tu objevila, popošla ke kraji skály. Byl to muž průměrně vysoký. S černými kalhoty, oblečen v dlouhém béžovém kabátě. S černými na krátko ostříhanými vlasy. Modrýma, hlubokýma očima a tváří bez výrazu, co by nám prozradila myšlenky onoho návštěvníka: "Hledal jsem tě, protože…" Větu však nedokončil. V tu chvíli se totiž sluneční paprsky dotkly tvorova těla. A to, co následovalo, ho natolik překvapilo, že chvílí nevěřícně stál a hleděl na to, co se stalo.
Nejprve se světlo opatrně tvora dotýkalo, ale čím víc postupovalo na jeho těle, tím víc se o něj opíralo. A jak se do něj opíralo, tvorovo tělo jako by obžilo. Jakoby se nabíjelo jeho nitro i jeho duše. Tělo začalo nepatrně zářit zlatavou září. Život z něj přímo tryskal.
"Páni…" Pravil tiše. Překvapeně. Zvedl oči od toho jevu. S očima plnýma otazníků vyslovil to jediné, co mu přišlo na mysl: "Ty jsi Bůh?"
Tvora to pobavilo. Stále hleděl na vycházející slunce: "Ne. To opravdu ne."
"Tomu nerozumím."
"Není na tom nic, co by nešlo pochopit. Děje se to, protože to tak má být. Protože jsem si to kdysi zvolil." Koutkem oka na něj pohlédl. V jeho tváři, která vesměs neukazovala žádnou emoci, viděl spoustu otázek a nevěřícnost. Povzdechl si: " Znám tvého otce. Tvého Boha. Dokonce i ty si ho párkrát viděl. Stál vedle něho i s ním hovořil, ale jak tak koukám, zůstal ti stále skrytý." Pobaveně si odfrkl: "Je už takový. Pořád se schovává."
"Když nejsi Bůh, kdo teda jsi? Tohle…" Ukázal rukou na tvorovo tělo: ".. není normální."
"Oba jsme toho za svůj předlouhý život viděli mnoho. Tak nejde už říct co je normální. Pohlédni vzhoru a řekni, co vidíš?"
Tvor pořád hleděl na sluneční kotouč, který stoupal po obloze a tak, řekl to, co tvor chtěl zřejmě slyšet: " Slunce stoupající po obloze."
Tvora odpověď potěšila: "Ano. A co je ještě slunce."
"Hvězda."
"Ano hvězda. Jenda z miliard hvězd v nekonečném vesmíru. Jedna z hvězd, kolem které se utvořily planety. Jedna z těch, která pomohla ke vniku života na jedné, nebo více planet kolem ní obíhajících. A jedna z těch málo hvězd, které mají víc, než co jsem řekl společného. Konkrétně toto slunce. Tato hvězda, je jedinečná ještě v tom, že je to moje hvězda."
"Tvoje hvězda? Teď už tomu vážně nerozumím."
"Zřejmě nejseš na tom to světě tak dlouho, abys to pochopil. Podstatné je to, že je moje, protože jsem s ní spojený. Už od jejího vniku. Zrození… No to už bychom zašly příliš daleko do minulosti. A ani se mi nechce to tady vyprávět. Je to příliš… osobní." Pohlédl na muže. Poprvé za celou tu dobu se na něj přímo podíval: "Proč si mě hledal?" raději změnil téma, než by jeho společníka napadlo se dál vyptávat.
Chvíli trvalo, než odpověděl. Myšlenkami byl stále o toho, co mu tvor řekl: "Hledal jsem tě, protože potřebuji někoho najít. Prý dokážeš najít snad kohokoliv."
"Pokud se nemýlím, dokážeš to i ty?"
"Ano, ale tenhle člověk je mi skrytý."
"Rozumím. Dobrá tedy. Pokom se mám podívat?"
Muž mu hned všechno vylíčil. Tvor shledal, že to nebude těžké toho člověka nalézt. Vlastně mu to netrvalo nijak dlouho. Prozradil mu, kde danou osobu nalezne. Muž poděkoval a se stejným zašustěním, jež doprovázel jeho příchod, odešel. A jen co odešel. Myšlenky tvora se opět opřeli k jeho hvězdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 German Music German Music | Web | 31. prosince 2017 v 19:12 | Reagovat

Přeji ti, aby byl nový rok 2018 plný úspěchů, zdraví, lásky, pohody a štěstí. :)
(`*•.¸(`*•.¸ ¸.•*´)¸.•*´)
«..Krásný nový rok 2018!..»
(,.•*´(¸.•*´ `*•.¸)`*•.,)

2 Ivišek Ivišek | Web | 1. ledna 2018 v 14:49 | Reagovat

[1]: Děkuji, i tobě přeji krásná rok 2018 plný úspěchů, lásky, pohody a splněných přání. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.